Pro něho...

v duchu kráčím loukou posetou květinami,
kde včelky už unaveně pyl sbírají
příroda se chystá pomaloučku spát,
poslední paprsek Slunce mě pohladí po tváři,

néé nemůžu...nesmím už to zatajovat

na rudě zbarvenou oblohu jenž přechází do tmavé noci,
se Luna usadí,
kde ji tomu přihlíží miliony hvězd,
nikdo však newí odkud ony padají,

néé nechci už usínat se slovy že Ti to jednou povím...

úžasle koukám na nebe,nenasytně jako nikdy,
jen občas cvrček do hlubokého ticha zavrcliká,
však mě taky napadne myšlenka na Tebe,

kolikrát jsem koukala na hvězdy a poslouchala Tvůj klidný dech...

zatínajíc pěsti,bohužel néé pro sštěstí,
ostré bodání u srdce,zrychlený dech,
první slza se vyroní,

né-e-é nemám právo...

a zas ten přízrak strach mi svírá srdce,
jestli ještě po té době njaké mám,
paní Obava se plíží do mých myšlenek,

na trapně krátký okamžik opět nabydu jistoty co Ti chci vlastně říct.....

mé oči spočinou na Tobě,
klidně oddechuješ,možná už i spíš,
hřbetem ruky hladím Tvou tvář,

polykám slzy...

tak moc se bojím záporné dopovědi,
Strach mi ssevře srdce do svých drápů,
něco jako oheň mě začne pálet u srdce....

Slunce mého vesmíru...

Miluji Tě