Melancholie osudu

Polem teď kráčíš,
zmáčenou tvář,
slzy za slzou,
vidíš už zář.

Proč on tě zradil,
proč nic nemá smysl?
Lenost je přivlástek,
tvého teď mysu.

Neznal tě,
ty neznáš
osudu knihu,
celý den bys radši
utopila v lihu.

Těšíš se do nebe,
peklo tu není,
to by tu zůstalo
navždy tvé snění.

Co když se nedá jít,
tam, kam ty žádáš?
Slzy už musíš smýt,
rodina strádá.

Všichni tě chtějí mít,
v bezedné moci,
celý den vtipný je
bojíš se noci.

Dál už tak nechceš žít,
raději umřeš,
odvahu postrádáš,
jak slunce moře.

A tak dál nakonec,
přes všechno žiješ,
kalíšek hořkosti,
s radostí piješ.

Když u to je takhle,
bude to horší?
Ne, to už nemůže,
bavíš se zlostí.

Na všechny zlá být,
teď jenom svedeš,
důstojnost každému,
v okolí bereš.

Jak zlá máš být,
jak chutná svoboda,
bohužel ukrutně,
vypadá ta doba.