Popelčina mýtina

Mýtina pokrytá zelenavým chmýřím
sama samotinká, lesy vyvržená, nechtěná,
zpívá pochmurné balady těm,
jenž se staly stejnými vyvrženci,
smutným stromům, opuštěným cestám...
...
Vede rozhovor se sluncem,
promlouvá k létajícím tvorům,
i k nelétavé havěti....
I minulost na to místo zapoměla,
a tak si dále prozpěvuje svou smutnou ukolébavku...

...
a náhle....
...
Tajemná kráska....
...

Tiše našlapuje po vyprahlé cestě,
dotykem probouzí staleté spící stromy,
do sametových kadeří zaplétávají se jí barevní motýly,
na bílou pleť dopadají sluneční paprsky...

...
a náhle...
...
Lehá si do toho zelenavého chmýří...
...

Každé stéblo trávy, omotává se jí okolo těla,
dívka, touží po pohlazení,
ztracená, mazlí se s mýtinou a jejím porostem,
ne už není sama, má jí....
A tak zpívá ukolébavku pro svou popelku...

...