Žádný protože umím vymýšlet lepší názvy než jsou texty básní. :)

Prsty se střídají na těle klaviatury,
každá ruka jde si po svém.
Líná melodie,co chmurnou má atmosféru,
do ticha se prolíná.
Dojímá i chladí duši,
svým pláštěm rozechvívá.
Tmavovlasý pianista sedí tiše,
stává se součástí,
sdílí s nástrojem jednu duši,
dýchají ve stejném rytmu,
hladí se vzájemně a pláčou,
či se jen smějí.
Strunky se chvějí pod údery kladívek,
tóny se vryjí do srdce a zanechají hrsti vzpomínek.
Noty vedou s nimi dlouhou debatu
a souhlasně kývají na slova svých bratrů.
Vůně lakovaného dřeva a světlo malé lampičky,
to je ta správná atmosféra pro rozhovor s nimi.
Kousíček opodál stojí mladá dívka,
zavřené oči má a naslouchá tomu monologu,
pomalu vlhčí se jí víčka,je dojatá
a z piana jí sklouzne ručka dolů.
Přisedne si vedle mladíka a též se stává součástí.
Jdou spolu po těle klaviatury,
hrají svou životní melodii,
hrají až úplně zestárnou
a jako jedno tělo u toho piana spolu zemřou
a navždy odejdou.