Nespoutaná

Hladovíme po lásce
zapomenuté v zápisnících
ztracených proměnných.
A kdo ví, co ticho od nás chce,
když zpívá o básnících
srdcí ve vlastních verších chycených.

Nad zázraky vyšla duha
a pár okamžiků po ní
objevila se i ta druhá.
A za bouřkovými mraky
vyšel nový východ slunce
obrácen zády k nám a k nim taky.

Nadsázka plná metafor
předtím než na „konečné“
zastaví nás světelný semafor,
přecházející v přechodník,
jenž dovede nás na chodník
další cesty zdánlivě netečné.

A taky trocha ironie
zapsaná do řádek
na oko hořké životní komedie,
která, jen tak pro pořádek,
nekončí jako tragédie,
i když nosí její masku.

(PS: Pro skutečné poznání
je třeba sundat z očí černobílou pásku)