Trojice

Tři postavy v mlze, jen jedna tvář
tři obrysy dívek jen jednu z nich znáš
Podivné osoby, co vidíš ve tmě stát
Prazvláštní slova, jež poznat už máš

První se otočí, tvář skrývá káp
však hledí ti do očí, už dobře ji znáš
Pak tiše promluví, má chladný hlas
slova svá zašeptá, už cítí tvůj strach

„Slova jsou ostrá, však ostřejší chlad
ten v lidských srdcích, co nedá ti spát
Pravda tě děsí, tělo chvátí třas
Lhostejnost v srdcích a ortel už pad.“

Pomalu odstoupí, tvář skryje tma
Pomýšlíš na útěk, či začal ses kát?
Pak mlha se vzedme, s ní pohne se též
druhá ze tří těch, co nesou ti děs

Stojí bosá, tvář bledou má
tahle se představí, když padá tma

„Jsem minulost ztracená, jsem osoba z bájí,
bojíš se pravdy, když věčnost se sklání
Jsem pradávná síla, která vše pozná,
jsem nestaraný soudce, co pravdu dozná

Však v srdcích lidí, už roky cítím jen zášť,
v těle lidském zbyl z citů jen prach.
Jen málo z vás nevěří v lež, podvod a klam
Jen někteří z chyb svých se poučit daj.“

Tvář mizí ve tmě, mlha ji skrývá
už jenom čekáš, poslední ortel tu zbývá
Možná se děsíš, možná přešel tě strach
Snad cítíš touhu nedat se zmást

Ta poslední v řadě jen věky se kouká
Nepohne rukou, v co věříš, v co doufáš?
Nepřijde blíž, s tváře však sundá si kápi
V očích má led, snad něco ji trápí

„Díváš se na mě, tvůj zrak mě soudí.
Hodnotí můj oděv i myšlenky, slova,
Vidím, že nevěříš v slova zpod kápí.
Čekáš a soudíš nás zase a znova.

Však nic to nezmění, už rozsudek pad.
Ať věříš či nevěříš, mi poznáme krach.
Lidstvo zas podvedlo svůj vlastní druh.
A teď vás čeká už jedině smrt.

Jsme tři, a přesto jsme pouze jediná
Vinná i bez viny, osudem zvolená
Jsme tři ženy tajemné, snad s krutou tváří
Jen pro jednu z nás se lidstvo sváří.

Tak hádej, co jsme, zda rub či líc
Zkus říct to jméno, jen to nic víc
Pak možná uhodneš, co je pravda, co lež
A pak si čemu chceš věř.