Vězňova zpověď

Ó Bože, prosím, odpusť mi mé viny,
nehodný vězeň se ted začal kát!
Chce ze své duše setřást všechny stíny,
ne, ještě nemůžeš mu život brát!
Až zítra ráno přijde pro mne kat,
třást budou se mé poskvrněné ruce,
to pro ně jsem byl vyhledán a jat!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?

V hlavě mi buší rány z kovadliny,
zvuk kopyt koní, které slyším ržát.
Jsem jako loď, co vplula na mělčiny,
když vítr k útesům ji začal hnát.
Teď ptám se posté, jak se mohlo stát,
že dýkou zasadil jsem při té ostré půtce
pár bodných ran, vždyť nechtěl jsem se prát!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?

Snad měl by soudce hledat příčiny,
a ptát se tam, kde oběť budou znát.
Já bránil čest té sličné dívčiny,
když džbánek vína na stůl chtěla dát.
To víno začalo v mé hlavě více hřát
a já jsem na mou věru jednal prudce,
však ústa opilcova chtěla z lůna sát!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?

Ač mlád jsem, mám se zítra všeho vzdát?
Vždyť nejsem zloděj, natož rebelie vůdce!
Já chci zas toužit, milovat se, smát!
Ach, Bože, slyšíš tlukot mého srdce?