Vzdor

Už bolest dostihla mi zraněné údy
a duše pálí, jak jatá železem
Však smím se zlomit, vzdát se té zvůli?
Nikdy, a spoutejte si mne třeba řetězem.

Nikomu z vás tu radost neudělám
ač vím, co mě čeká a smrt je tak blízko,
však nesmím se poddat, i když strach mám
v posledním boji stůj při mně štístko

První z mnoha dopadá rána,
prý jsem lhář a zasloužím trest
bolí to, však duše zemřít se zdráhá
Přesto, však smrtka již svírá svou pěst.

Tak odcházím, už ze mne vytloukli víru,
naději, lásku i veškerou čest
Meč k zemi padá v tom krvavém víru
nezbylo nic, nic nelze vzít zpět