Stíny Tvý duše

Stíny Tvý duše...
stíny Tvý duše mi dráždí každou névu..
Snad jim slunce jednou odejít dovolí..
a já tu snad budu moci žít zas jen se svojí svévolí..

Vytratí se s ránem,
s první ranní rosou
a já tu nahá s nohou bosou místo s ostrou kosou
oči a ústa dokořán chci si být vlastním vánkem krásných nových rán..

Ne, Tvé stíny už mě nestraší,
jen špatka může všechno zkazit..
Už nejsem ta s Tvou vůní v duši,
už nechci se Tvojí duší a "láskou" strašit...

Je mi tak krásně, když tohle jsem si přiznala..
bála jsem se té chvíle..
já hloupá..nač jsem čekala..
teď tíhou má duše podobá se víle...

Stíny Tvý duše se jednou rozplynou ,
jednou odjedou a zmizí...
Přesto nikdy "Tvé víle" s duší rozkvetlou..
přesto nikdy nebudou jí cizí..

Snad slunce je zahluší,zastraší,spálí a schová..
a možná,vlastně věřím,že jistě k Tobě..
přijde víla krásná voňavá a .... nová..
Nepřeji jí stíny Tvé duše...

Stíny Tvé duše totiž bolí,drásají a pálí...,
ne každá víla má na tak velkou bolest....
...a už vůbec ne svaly...