DÉŠT

Venku začíná mrholit, jdu sklízet prádlo
Zatím proplétám se myšlenkama, myšlenky jou černé jako noc
jsou hluboké, černé, občas tu problekne blesk, to aby mi ovětlil cestu. A někdo mi říká že mám být v klidu, nevím kdo je ten hlas, ale vidím ho jako světlo, má kráný plavý vlas, a sametový hlas.

Venku začalo pršet, sedím v křesle, čtu si knížku a piju... čaj, cítím se prokřehlá a velice zranitelná, mám obavy. Piji medunkový čaj.... chutná svěže, a zároven uklidnuje. Nechávám se unášet jeho chutí, na okno bubnují obří deštové kapky.

Jsou to mé slzy, nebo kapky deště. ... ne jsou to mé slzy, venku prší a prší i ve mne, prší mi do duše H2SO4. Cítím jak se rozpouštím do prázdna, do deště....venku padají husté provazy deště, a já sama jsem těmi kapkami, skrz které se prodírají lidé.