Ve zpovědnici

1)
Zhřešila jsem, můj Pane.
Zhřešila jsem, má Paní.
A nechala to nejsvětější, co mne a jeho pojí
zakalit pochybnosti.

Má víra se zlomila.
Důvěra odstoupila od bezmezných břehů,
zbyla jen kaluž planoucí po rychlém znovuplnění
důkazy.
A lačná mysl,
pro kterou žádný z nich nebyl
dostatečně dobrý.

A proč?

Zranil mne předtím stejně ostrým šípem
instinktem nejlepšího lučištníka.
A já nechala své poškrábané ego,
aby mu vyhlásilo
dívčí válku.

Tak místo usmíření, odpuštění, obětí
nastal boj.
A z bitevní vřavy ozýval se nářek:
Po respektu,
úctě,
obdivu
a dalších důkazech „bezmezné lásky“.

2)
Zhřešila jsem, má Paní,
zhřešila jsem, můj Pane,
nejednou.

Nechala jsem se prostoupit strachem,
že jednoho dne
už nebude chtít
stát v životě
vedle mne.

A chtěla jsem ho nechat
krvelačně poznat,
že jej vlastně k dýchání
vůbec nepotřebuju.

Nechala jsem
lhát své tělo.
A nechala jsem
lhát své činy.
A ty jsi snad, můj bláhový,
té falešné karetní hře uvěřil?

A navzdory lásce jsi mi začal tvrdit,
že lepší snad bude bojovat
na jiné frontě?

Nebude lásko,
nenech se plést!
Dobrý boj prý nikdy není snadný.

Já kaju se, lituji a pláču.
A z bláta zvedla jsem
safír naší lásky,
vložila jej do svých úst
a opět věřím.

Má duše je zhojená,
panensky neodtčená hříchem
pro tento okamžik.

Tak pro tento okamžik,
pro který se modím,
aby trval věčně,
otevři své srdce
a vem mne znova za ruku.

Pojď ještě chvíli se mnou,
jen pár tisíc kilometrů.
A cestou zahodíme
naše ďábelské pochybnosti,
prodáme zbraně na trhu na náměstí
a koupíme si
pohodlnější boty.