Vlatsní život, občas chtěl bych ztratil

Oči slzí
a tvář smutek neskrývá,
lano již,
přes korunu stromu se choulí,
okolo silnější větve se stáčí.
Na krku,
tak zatraceně studí a tíží.

Slza za slzou padají k zemi,
přes bradu se koulí,
pohled na nebe,
na obzor co pouhým stínem je,
sílu jim dává…

Smyčka katova stahuje se
a ruka má ji svírá,
ještě jednou nadechnu se,
naposled doutnající tabák vdechnu
a s výdechem stanu se stínem.

Bez bolesti a strachu,
bez výčitek a s úsměvem,
svůj díl přijmu,
ve světle ztratím a opět najdu se,
konec,
stane se začátkem,
smrti, haló, tady jsem…