Dokola...

Už ani nevím, co je to pocit štěstí
a nejlíp znám zapalovat mokré klestí,
jo,to nechytne plamenem kdybys chtěl
kdybys jednou mé přání vyslyšel...

Ty jeden plašmyško, snílku a blázne
osude, tak kdo mi mé chyby jednou smázne???
Ty přece, jenom ty- ty o nich nejvíc víš
tak co mi, ksakru k tomu poradíš???

Že bys snad najednou nevěděl co a jak?
film o mých trápeních je optimistův propadák
a jenom samota je můj věrný společník
jen ona, ta je můj ke štěstí zámečník.

A ani ona snad nevydrži se mnou dlouho
zabitá lásko a promoklá touho....
ztracený případ- to jsem asi já
ale i to je múzou skvělého génia,
co chodí stejnou cestou jako ty
tak už ho zastavte, at nedělá drahoty...

Tedkončí sranda a začnínám žít
nechci jen v koutě pohádku svou snít
ale konečně bičem prásknout do koní
a čekat, kdy můj krok lásku dohoní...

Bude to zítra, za rok, století???
A jak daleko ten dávný slib odletí
než splní ho někdo proutku mávnutím
a do dáli zanese na křídlech labutí
na to mi odpoví až značka v životě
jednou se zasmějem každičké trampotě,
co stala se nám po cestě společné
vlak s námi zapíská si na své konečné...

Tak pochop mě a pochopím tebe
za své kecy se nedostanu do nebe,
to vím a plácám vše kolem a dokola
lásku mou zas někdo ostříhá dohola
začněme od nuly a pomalu po čtyřech
začněme sepisovat nový neokoukaný příběh
který tě neznudí úvodní větou
slzy mi pod koberec tajně zametou
a na rtech úsměvy se derou
odněkud, a at se o tebe třeba poperou
to je mi celkem fuk, už nejsem popelka
ale statečná holka, malá a srdcem velká
a jednou si vzpomeneš zasněně
ty moje roztomilé štěně...

A že píšu to samé v každé sloce dokola?
No co, vím, že si on to přečíst neodolá
tak třeba je to aspon k něčemu, když už nic
venku mínus dvacet a mě je pořád hic
protože srdce hoří jak klestí
a po vyšlapané cestě ke štěstí
mě to nějak chodit nebaví
a jednou se najde ten, co na nohy mě postaví
a pusu mi na čelo s úsměvem dá
a bude vědět, že jeho hvězdou jsem prostě já...