Sen

Ze snu,
probouzí mne zaklepání,
kdo za dveřmi stojí,
nemám vůbec zdání.

Nejistotou,
růžek peřiny,
křečovitě svírám v dlani.

Prichází druhé zaklepání...

Nohy studí,
tělo zebe,
najednou mám pocit,
že hvězdy zmizly z nebe.

Slyším ticho,
tak hlasitě,
že z toho zvuku,
svírá se mi břicho.

A bez nejmenšího varování,
přichází třetí zaklepání.

,,Kdo jen to může sakra být?
-že v noci, ruší můj klid,
když jen právě ten,
jsem dnes chtěl mít.´´

,,Tohle je jen jako,
já přec musím snít!´´

Tu rozrazí se dveře
a sama smrt,
se k mému loži béře!

S kosou, položenou na rameni,
s hnáty tak pochroumanými,
jako by celou svoji smrt,
prosmrtila na kamení.

Kouká na mne
a já na ní.

Jak moc teď toužím,
po čtvrtém zaklepání...

,,Co to dělá?´´

,,Snad se ke mně nenaklání!´´

A já probouzím se znenadání,
nikde žádné zaklepání.

Nikde žádná smrt,
co v životu mi brání...

Byl to pouhopouhý sen,
a já s úlevou zjíšťuji,
že jsou dveře zavřené,
že vůbec není noc,
nýbrž krásný letní den...