Hnij, mladý básníku, hnij!

Jen znaků pár na papíru bílém,
tak chladně černých, bez citu,
psaných bezcílně místo s cílem
tak opuštěně leží tu.
Jen znaků pár, souvětí delší,
hoví si tady již několik dní.
Smrad z hniloby přepáchl i smrad ze lží.
A ona věta, větou jest poslední.

Poslední věta která jest psána,
rukou, jenž svého vlastníka zabila,
jediná v hlavu vystřelená rána,
jako by silou svou k napodobení vábila:
"Už mám dost všeho tohoto bytí,
nechci již snášet tento hnus,
kdy marnost se z výše i ze stran řítí,
mne zachrání již jen exitus."

Nachází mrtvý, červy požírán,
hnijící, vysvobození, které chtěl,
když vylíhlá moucha z jeho ran
stoupá k nebi jako archanděl?
Je mu jako pro hmyz krmi lépe,
než v dobách kdy jeho srdce ještě tepe?
Nejspíš, a možná i vy byste se měli
v rozkladu líp, než zdraví a celí.