První kapitola

Samota...emoce dítěte na dně studně...matka mizí na konci ulice...Zoufalý výkřik"Mami"jestli se otočí všechno dobře dopadne...
Neotočí se
Stojím u okna a dívám se jak tma pohlcuje postupně světlo...stejně jako zoufalství naději...čekám...na to až mě tma prostoupí a já zmizím...
Zvuky se tříští prostorem a hodiny odtikávají čas mé samoty...nenávidím hodiny a ten vlezlý tikot...nenávidím minuty co se lepí jako zcukernatělý med...zvracím...
Strach jako anakonda tak lstivě hebce něžná se mi ovine okolo krku...dusím se...můj hrudník nezvládá tlak...panika...
Bože jestli jsi to Ty kdo dáváš život
prosím tak mi ho vezmi
nechci žít...
mám strach...
Dítě totiž žije jako zvíře...nerozumí světu dospělých,nechápe proč se hádají křičí,proč zraňují...
Nevím proč máma odchází cítím jen to že bez ní nechci žít...
Bez ní nemá nic smysl,jsou mi čtyři roky a ona je celý můj svět...
Zima...v pokoji i v mém srdci nastává věčná zima a temnota...Světlo a prosluněný vánku...kam jste zmizeli?
Kroky...tátu ráda nemám,mračí se a pokud se směje tak jen proto že mi udělal něco hnusnýho...bije maminku a křičí na ní,,,
Podívá se na mě těma svýma očima...jsou unavený...
"Kdy se maminka vrátí?" kňučím
"Neřvi!Jak to mám vědět?"zakřičí
"Já chci maminku"
"To si jí mám vycucat z prstu?"
To by fakt bylo kouzlo...kdyby to dokázal...
Klepu se,všimne si a zavře okno...
"Jdi spát"
"Počkám na maminku..."
"Tak to budeš čekat do svatýho Dyndy!
jenže já nevím že svatýho Dyndy znamená nikdy ptám se s dětskou naivitou
"A kdy bude svatýho Dyndy?"
Táta se rozesměje a já vím že se směje mě jen nechápu proč co je špatně...
Dostanu čtvrtku diazepamu a jdu spát...klepu se dál...
Jsem na dně studny,jsem ve tmě,jsem v chladu a nerozumím světu ve kterém nechci nic víc než být s mámou...
Nevím kam šla a kdy přijde a proč se to děje...
Vím jediné nechci žít takhle...čekat a poslouchat tikot hodin...
nechci aby se mi táta smál...
Diazepam je naštěstí milosrdný...studená tma se mění v sametově hebkou všeobjímající noc Vesmíru a já jsem mocná čarodějka z hvězd co se nebojí čertů namalovaných na zdi,těch stínů,já se s nimi dovedu spřátelit a ochočit si je...budou mě chránit celou noc zatímco poplavu oceánem tmy...Jedno mé já zůstává na posteli a to druhé to je letcem noci a snů,mé druhé já ví že mi nejsou čtyři roky ale tisíce let
Řekla jsem to jednou nahlas a dostala facku,prý takové hlouposti nesmím říkat.
Budu mlčet ale ve spánku budu lítat a hlavně budu sama sebou...nespoutanou létavicí po hvězdných světech...až do rána kdy se opět vzbudím v těle čtyřletého dítěte...
jsem zakletá?ale jak to prokletí zlomit?Přijde někdo kdo mě osvobodí?Ježíš?
To jméno jsem slyšela od maminky a myslím že to je někdo kdo dělá zázraky...až se naučím psát napíšu mu nebo mu zavolám...
Usínám...
Stíny na zdi mizí...táta si zapaluje 60tou cigaretu...Noc ...