Smutek na okraji oblačného blaha

Nesměj se, osude,
neceň na mě své bílé lstivé zuby.

Abys věděl, zabojuji,
nedostals mě do záhuby.

Srdce mé bloudí po světě,
stagnuje, stojí, nechce tě.

Neví co chce a ani koho,
jestli je ochotno vyměnit
rodinu za jedno slovo.

Nikdy jsem nebyla minimalistická,
avšak teď už ano, když mě k sobě
uzamknula jedna duše lidská.

Kyselost ve tváři, palčivost, smutek,
aň slzy v polštáři nemá cenu ronit
pro zármutek.

Jsem mladá, nektnutá
velkým světem.
Křídla však semknutá
ocelovým vlascem.
Mohly by se ušpinit
jediným hnětem.

Bolí mě u srdce z toho jak se trápím,
i když jen bloudím, ve snech se utápím.

Sem tam se rozplynou,
ale pak vznikne mrak modrý,
a když se vypaří,
zbude opar vodní.

Ty kapky rosy jsou tu pořád,
má otevřená ústa na ně čekají,
nedá se říci, že bych je zavlažila,
slovy lásky se už nenají.