Šelma

Osaměle kráčím pouští,
oáza je v nedohlednu,
pak si najdu měkké houští,
a tam si do něj lehnu.

Přečkám noc studenou,
a pak půjdu dál,
najdu zem chudobnou,
co člověk by se nenadál.

Tam život již vymřel,
jen vítr si kvílí,
jak když vulkán vyvřel,
a smrt má dlouhou chvíli.

V tom můj zrak spatří,
jediný luční květ,
kterému tady patří,
snad tenhle mrtvý svět.

Živí se jen nemocí,
a vůní strachu.
Tady není pomoci,
něco jde po mém pachu.

Vzduchem střelí zavytí,
objeví se temné bělma,
vražda, smrt, zabití,
předemnou tu stojí Šelma.

Pronikavě zavrčí,
vzduchem seknou dýky,
mé hrdlo jen zachrčí,
a klesnu na zem s "Díky".

Zbavilas mne samoty,
za to tě mám rád,
dík tvé neskonalé dobroty,
nemám se už čeho bát.

Bok po boku kráčíme,
Šelma se svým pánem
a stále se jen mračíme.
Tak Bůh s Tebou. Ámen.