Všední den

Muži od pradávna chodili pracovat,
ženy pekly výborné koláče,
děti se sladkého mohly dožadovat,
leckterá dívka štěstím z lásky zapláče.

Muži dřou pro své rodiny,
ženy poctivě perou v potoce,
děti si vesele hrají i hodiny,
mladíkům se stýská po krásné holce.

Všichni mají své blízké, jsou rádi,
muži, ženy i dítka jsou spolu.
Chovají se k sobě jako kamarádi,
vychutnávají si večeři, do okna vchází vůně topolů.

Chcete se na ně podívat?
Kdepak, už je tu nenajdete, jen hromadný památník.
Větřík tiše bude stále requiem zpívat,
nezbyl nikdo, ani patník.

Muži pracovali poctivě,
ženy se staraly, jak nejlépe mohly.
Dítka si hrávala velmi živě,
dnes zbyly po nich jen staré mohyly.

Muži pracovali, hle, náhle vojáci a zbraně,
dítě chtělo na matčin klín.
Dnes však vojáci zabíjí s pohledem káně,
nevinná dítka od matek...směr plyn.

Domy, rodinné štěstí, vzpomínky...vše zmizelo,
ani pes neštěkne, nikdo se domů z pole nevrátí.
Někde uprostřed pole stál dům a náčiní tu leželo,
nikdo neví, jestli i jeho osud se rychle nekrátí.

Byl to obyčejný všední den,
všichni šťastní, náhle přišla lidská zloba,
vše se proměnilo v hrůzu jen,
nikdy nezapomeňme, jaká to byla ošklivá doba.