Jsem jen sen...

Větvoví zpřelámané a jeho kosti,
Straší havrany mých nocí
V moci mé tlející fantazie,
Krvi mrtvé běhny na mých dlaních.
Kterými bez milosti biji rozum na poplach,
Že já tu pořád Jsem.

Jsem?

Květy pozdního jara mých očí
Vytrhaly jezinky, děvy prostého vzezření,
Však záměru jasného - dobýt a milovat snad.
Rytíři vznešení s hlavou vzpřímenou tisíce rýh
A jizev zanechali kolem nich.
Hojí je jazyk času, ale ten taky jednou uschne. Jako já; Jsem.

Jsem jen?

Mezi prsy šlachovité drny s tisíci trny,
Prorůstají do krevního neoběhu;
V srdci ulehají a jen tepou pro starou něhu.
Na hrudi rozedrané mé svaly
Mění pravdy špína v prach
Jsem a v prach se vždy obrátím.

Sen?