Zajatec osudu

Má duše touží po Paříži,
já zavřená za zlatou mříží,
jak ji tam jenom dopravím?
Snad mohla by tam letět sama,
však k mé kleci je připoutána
těžkým řetězem rezavým.

Když přesto s ním do boje se vrhne,
to těžké pouto k zemi zpět ji strhne,
nad její slabostí vítězí.
Má duše tolik letět chtěla…
Já – v kleci – jsem jí rozuměla,
tak zpřetrhala jsem řetězy.

„Sbohem má duše, dej se v let
a obleť třeba celý svět.
Snad se mi jednou vrátíš zpět,
a o tom koho na cestách jsi potkala,
když já tu dlela bez tebe a zoufalá,
snad budeš mi moci vyprávět.
A vyhledej mou Paříž sladkou,
zeptej se, zda by stala se mi matkou.
Teď osud je mým žalářníkem.
Budu ho denně prosit o milost
A až přestane mít na mne zlost,
má budoucnost nebude už jen otazníkem.

Teď mávám ti tedy naposledy,
asi nezvyknu si na pohledy
lidí, kteří jsou k pravdě hluší,
snažíce se mne potopit,
snad zatěžko je jim pochopit,
proč holka jako já nemá duši...