Nahota

Odhaluji se ve dne v noci,
odhaluji se spalující moci,
která si chce hrát
s myšlenkami mými.
Ve tmě pod dekou ukrytými.
Mé sny musí oděv odkládat.
A pak má přání obnažená
stojí v levém koutu pokoje
a já cítím se zas ohrožená,
když odhalit mám své postoje.
Nechci vyvolat rozbroje…

Chci jen ze své duše smýt tu nahotu,
chci naslouchat pravidelnému tlukotu
srdce svého uzavřeného v osamění,
někde kde žádná zvědavost už není.
Kde temná moc neptá se na moje vnitřnosti,
nechce se dostat až k jádru, až ke kosti…
Nenutí mě vysvlékat mé brnění,
jen černobílé televizní zrnění
lehce osvětluje mou skrytou tvář
a světlo lampy tvoří mi svatozář.
Kde pod županem skryju se celá –
a nemyslím teď jen na části svého těla.
Chci látku, co schová celou mou duši
a zabrání prstům, co do mě zas buší,
zranit mě a smát se za to,
jaká doopravdy jsem….

Nemáte zdání
A to mě chrání
Hradby okolní snad vás zastaví
Árie noci naučí, jak být laskaví

Ke všem, i k těm trochu jiným…