plná čára

zvon

zvon



zvon


v dáli


ozvěna narážejícího kovu
mrazivým vzduchem
od úst kouř

bronzové tváře se nestačí smát
prázdné ulice
omítka opadává léta,
skleněné duše! se tříští neslyšně,
pořád celé roky
až nezbyde nic

krom zeleného kontejneru,
uvnitř
umazaného
od kečupu


smát se drásavě
smíchem hřebíků
líbat svojí krev
zasunout zítřek do kalendáře
myslet na smysl
zatímco
vynáší dnešek do popelnice
rybí kostřičky