Zlomený anděl

Zlomený anděli, kam jsme to dospěli?
Ve tmě- a v dešti- srdce ti prostřelí,
Vezmou ti křídla, ukradnou duši,
Posledních pár tepů do ticha noci buší,
Plač a křič o milost! To lidé přece dělají!
Bezvěrci před smrtí kříž v ruce pevně svírají,
Ty ale neslzíš- pročpak tak nečiníš?
Neřešíš, nevzlykáš, nikoho neviníš…
Tak jiný, než člověk, co obviní střed nebe,
Než aby prostě přiznal, že vinit lze jen sebe…

Vynalézavé bytosti-jsou lidé, jde-li o život,
Každý druhý bojácný a ani jeden patriot,
Však ty kráčíš tiše, sám a v okovech,
S potutelným úsměvem, nelibostí v proslovech,
řekl jsi mi pouze „ Nemusíš se bát,
i dál nad vámi budeme bdít a pevně stát,
lidé se totiž nemění- to je lidmi činí,
někteří jsou však lepší, někteří jsou jiní,
někteří svíci zhasnou, by v temnotě mohli žít,
jsou ovšem i tací, co hvězdy chtějí zřít…

S klidem v duši stojíš před popravčí četou,
Rozsudek už pro tebe, co oprátku, ruce pletou,
Neutíkáš- neproklínáš,
Neprosíš a nezazlíváš,
V očích se ti odráží celá dráha mléčná…
Smrt je pouze relativní-zato svoboda je věčná…

Zlomený anděli… kam jsme to dospěli…
V temnotě zoufalství… srdce ti prostřelí…