Rozmluva Petra rybáře s Kristem

*


Můj dům je chudý, Mistře! Nenajdeš
v něm přepychu. Jsem rybář jen
a celé bohatství je moje síť.
Když plnou nesu ji stříbřitých ryb,
tak vím, že zase chvíli budu žít,
že bída na chvíli je vyhnána
z mých skromných stěn. Jsem na čas spokojen.
Však brzy, Mistře, začnu přemýšlet
o věcech, které snad se ani nesluší
mé prosté duši. Proč je tento svět
složen jen z příkoří a zpupnosti?
Proč sami sobě kříže stavíme
a proč sami se sobě smějeme,
když na nich zkrváceni visíme?
Proč Tvůrce vše tak divně zařídil
…vždyť jistě přál si v tvůrčí bdělosti,
abychom, všichni štěstí dosáhli?



Štěstí! Ach, Petře, jsi rybářem
a mluvíš o štěstí jak boháči!
Co je to štěstí? Pošetilci jste,
kdo štěstí hledáte! Když chléb je na stole,
proč berete jen nůž, jenž může poranit,
proč nevezmete střídku výživnou,
proč nevezmete to, co země podává,
proč hledáte svou cestu v nebesích?



Svou cestu v nebesích? Vždyť, Pane, sám,
mluvíváš o království nebeském,
kde všichni dojdou spravedlnosti,
již tato země dát nemůže!



Jak špatně chápou slova zástupy?
Jak častokrát je v opak obrátí!
Jsou jim jen berlou, o niž opřou se
a neptají se, jaké dřevo jest,
zda jejich chůzi může podepřít.
Což netvrdím, že jsem syn člověka
a člověk přece bydlí na zemi!
To království, co já chci zbudovat,
má nebe, kterým chci duše naplnit
vznešeným božstvím, které přebývá
i v nás i mimo nás.
Jak paprsek se snáší na zem vláhou omládlou
a plní její náruč růžemi,
tak boží poselství má probudit.
A to je to mé boží království.
Tak musíš, Petře, chápat slova má.
Očistit zemi od zmatků,
do niter lidských klid až vsejeme,
pak teprve se s Bohem smíříme,
pak teprve nebešťany budeme.
A to je to království nebeské.
Jen ze země a z nás nám vyroste
a Bůh mu požehná. A teprve pak
se samotných hvězd čelem dotkneme.


*