Nevyslyší a neuslyší....

Nevyslyší a nevysliší,
opakuji stále dokola,
však neuslyší...prosbu mou
tak potichu vyslanou.

Vždyť přání je otcem myšlenky,
ale co matka?
Kdo matkou myšlenky je?
Je to to co přijde a zůstane,
nebo nezmění se víc?

Když nezbývá už nic,
jen přání a myšlenky,
jen prosby a po nich vzpomínky,
potom už nezdají se sny,
a neotvírají se rty.

Nikdo nemluví.
Jen tiše předříkává
každý modlidbičku svou
stále dokola tu stejnou
a čeká.....

Však už neuslyší víc
ani ten, ani on ani já
ani ten který mě tak zná...