Večerní černění aneb Café Splín

Jako led
přijde mi,
že šeď
oblohy za zimy
studí.

A teprv byl podzim
a plakal slzy
srdcem nahým,
ohnivě ze slunce
nadával plachým.

Noc teplá, baboletní
slzičky v líhni
chladila i dusila,
a v hlavě neustával křik
lámajíc se tupě o chodník.

Kdos hodil kamenem
nejsi bez viny,
chtíc život zase beze změn,
pátral jsi, kde je hodinář
kdyžs do slov hroužil svoji tvář.

Čaj z meduňky
a noční stín
podává dnes Café Splín.