Věkem člověk nestárne..

Doteky, bez kterých je láska planná
a kabáty z ostudy, co denně nosím,
je to vášeň neprovdaná,
bezmála, Tě já na kolenou prosím.

Duše, jenž další ráno postrádá,
i hrnek, co se na mě pořád hněvá, je uražený
od ucha k uchu, chybí mu nálada,
káva došla a on je rázem bez ženy.

Jak mám městem kráčet vpřed
když odcizení překročilo hranice
už teď vím, Šmoulouvé jsou dne můj zlatý hřeb,
rovná se, konec snění, mé rovnice.

Žití není k mému pochopení,
je to nastevřená dlaň, co nabízí letmý stisk
pohladit, protřepat, pak vypění
zmuchlat a zahodit, jako starý tisk.