O Kapce a Kanci

Byla prchlivá
a pořád plakala,
rozpouštěly se jí tváře,
jejím domovem bylo tiché moře.

Říkali jí Kapka.

Byl divoký
a přesto něžný,
bil se za dívčí krásu,
měl rypák, kly a sílu za tři.

Říkali mu Kanec.

Když se jednou Kanec
utápěl v lítosti,
neubránil se slzám.

Tehdy poprvé poznal, jak jsou slané...

Nějaká dívka mu zlomila srdce,
na to měla velkou sílu,
byla to prostě váha,
kterou on v sobě neunesl.

Poprvé se s Kapkou seznámil,
když ji chytil rukávem
jak si otíral ubrečenou tvář.

"I když jsi silný,
láska má větší sílu,
i já pořád pláču,
i když jsem nikdy nebyla zamilovaná,"
pravila mu tehdy Kapka.

"Jsem Kapka,"
představila se
a olízla mu dlaň,
po které sjela.

Kanec si ji utřel do nosu a povídá:

"Kanec,"
přestavil se on.

"Je ti teplo?"
ptal se Kapky uvnitř
své nosní dírky.

"Je, děkuju..."

Zasmála se.
Kupodivu.

"Ale dávej si pozor
ať Ti neteče z nosu,
nerada spouštím rýmu".

"V pohodě".

Kanec si vykročil.

"Kam máš namířeno, Kanče?"

"Domů. Bydlím v jednom bytě".

"Sám?"

Kanec si povzdechl.

"Ano...už sám".

A tak si Kanec povídal
s Kapkou v nose.

Stali se velkými přáteli,
věděl, že je to jeho nová přítelkyně,
a i když ji nemohl obejmout,
mohl ji ochutnat.

Proto mu přišlo líto,
když si ji utřel z nosu kapesníkem,
který putoval do pračky
a poté na vysušení...

On však věděl, že není jediná,
a doufal, že nepřišel
i o ni.


Protože mu byla po chuti.