Podoba

Jak princezna v krásném závoji
s krásnými šaty na sobě.
Stojím v tomhle vnitřním souboji,
v které chci být vlastně róbě?

Jak víla - lehká a svobodná,
dlouhé vlasy splývají na zádech,
najednou nepotřebuji být rozumná.
Tanec skloňuji ve všech pádech.

Jak obyčejná dívka - v pokoji sedím,
vlasy pevně sepnuté do uzlíku.
Koukám kolem sebe, ale nic nevidím.
Orámovaná čtyřmi stěnami s touhou po útěku.

Jak holubice, jež letí stále výš,
vlasy za mnou volně poletují.
Vidím vše, i to, o čem sníš.
Raději se schovám do kamenných slují.

Jak kámen, studený a bez citů,
ležím na louce, vlasy bez pohybu, taky z kamene.
Chci dát sbohem tomuhle světu.
Tolik se chci zase cítit svobodně.

Jak květina, která se nemůže hýbat,
ležím si na louce, jen vlasy jsou volné,
marně se snažím odtud utíkat.
Proč je spoutání tak strašně smutné?