ERBENOVY KVĚTY

Rozstříkla se duha
v tlustym vlhkym mraku,
měsíc hraje na sítnici
podzimnímu strachu.

Sirény kvílí
noc je plná prachu,
že tu něco hapruje
poznám podle pachu.

Čichám čichám divnou věc
tě na blízku umrlec,
ser už na ty košile
překvapení nemilé.

Nelez do tý jeskyně
vyneseš jen hlínu,
nenech tam své rozmilé
budeš tak rok v splínu.

Kolovrátek divnou píseň
omílá si do kola,
po kouskách zaň dcéru mění
byť je to už mrtvola.

Vodník botky prošívá si
zlověstnou nit provléká,
a kvítkami drobounkými
mohyla tam obkvétá.

Dítko které pořád řvalo
polednice unáší,
přidušeno ňadry matky
její lásku odnáší.

Karel Jára Erbenů
temný květy trhá,
nad krajinou z mraku stín
prořezává duha.