Z placu na balkoně

Světla jak hvězdy v oknech se smějí
a touhou se zdá být tupý žal!
Když duše se ani neohřejí -
a mají jít zas o tělo dál.
Možná, že jsme v demu, kde chybí jisté části...
Možná v různých dimenzích - v nadčasové pasti!
Jsme dva stejné dílky, však z jiné stavebnice.
Jsi nikotin,
co ničí moje plíce.
Už nedýchám a potřebuji Tvoji další dávku.
Jak tonoucí v moři - neplavec a bez rukávků.
Jsi jed.
A já chci po kapkách Tě
paradoxně pít.
Osud revizor, co vyhodí tě dřív,
než stihnu nastoupit.
A přes to všechno
srdce ještě tiká.
Spíš díra.
Prázdná. Špatná mechanika.
Dlaní zmáčknu Tě jak dým z pětista cigaret
když bez křídel si vychutnám svůj první a poslední let.
A měsíc dál mě souží svou tesklivou písní!
Stříbro z něj se ve Tvých očích tísní.
Nasyp mi z něj.
Aspoň trošku - ke mně do rukávu!
Až čelit budu zítřejšímu stavu.
Syp! A srdce mi dej, aspoň moje zpět.
Když věříš,
že se tady
setkáváme naposled.