Má stezka

Co jsi ty? A co jsem já?
Co je můj život?
Vzpomínka, letmá touha v smrtícím objetí,
sny, třeba i nenaplněné.
Nitro mé bez zrcadla. Ještě ne. Čas teprve přijde.
Stezka, jen moje. Cítím to. Chci ji.
Je totiž já. Má cesta.
Bez šlépějí, v ryzí netknutelnosti.
A ne mohutná silnice.
Krok vpřed, krok výš.
A ne pochod vojáků rovinou.
Blíž k obláčku, podívej, je v něm obraz Tvého snu!
Stačí jen vztáhnout ruku. A už nejenom snít.
Vítr ve vlasech, šeptá Ti nekrolog a zpívá Ti ódu.
Nesmělý dotek nebes, vždyť Ty je můžeš tvořit!
A ne jen vzhlížení k bohům.
Směr paprsků slunce zbloudilých. Vědí však, kudy.
A chladně palčivá síla svitu celé Luny.
Vídíš v dálavy. A lehký úsměv máš. Ano.
Tlukot srdce Tě žene dál. Tvého srdce? Nemusí.
za Tebou je prach a stébla trávy.
Jedno jako druhé.
A před Tebou, syne Mánagarmrův? Zlatá záře. Stříbrná. Rudá.
Díváš se a vidíš. Teď jsou slepí ostatní.
Brána do Vallhaly. Se svatým Křížem nad ní.
A už jen pár krůčků. A jako na rozcestí z údolí do hor, neochvějnost.