Co dodat..

Samota bezcitná děvkou je proradnou,
vyplaší myšlenky, které mě napadnou.
Marnivost nesmírná drogou je strašlivou,
naděje bláhové za chvíli pominou.

Ráno zas přinese bodláky v náručí,
jestlipak lítosti někdy se naučí?
U prahu zeměžluč hořce si kvete,
na jaře, na podzim, v zimě i v létě.

A měsíc tam za oknem kouká mi do spánku,
spřádá nit stříbrnou na zlatém vřetánku.
Paprskem mých vlasů zlehka se dotýká,
tvářím se nevinně – mě se to netýká.

Pojď ke mně, Miláčku, Ty láskou zrazený,
v hlavě máš zmatek, v srdci jsi ztracený,
Ty jsi mé svítání, můj dnešek prokletý..