Modrý chlad: Druhá část

Kamaráde
byla to docela
obyčejná holka
..
chtěla vidět jestli vyletí čerti?

Nic..

Prázdno a vyhaslo

..do chvíle než se usmála
a zeptala - Kolik je rohlíkům.. z Havl.Brodu?

Čtyřicet?
Třicet..
Dvacet?

devět v dubnu
se slevou..
Od toho jsme se usmívali ještě párkrát..
a jednou


Žijeme dál
a co mi chtěl její svět říct
je pryč

Krátká známost rozzářených očí
připomínala touživé dítě leč
ozdobit ji v novém věku
a být její rozcuchaný klučina
by vyzvalo pokušení
dovolit klávesám klavíru tóny radostnějších znamení
proč jiní
nacházejí v ženách růže
pro které překonají téměř všechny ploty

-

Ne?


Ráno rozehrává hvězdy


a ty jsi míval vždy slabost pro flétnu nedostupné introvertky
dotykající se průzračných tónů tiché vody

Z lásky?
Ze strachu?
Čím ruší víc?
Na co čekáš?


Jsi
někde tady-> •

Díky ní si odnášíš něco
nepopsatelnýho
něco z jejího úsměvu
víš
něco
co není na prodej


Z počátku jsi znal slečnu červánkovou..
a už nevíš kde ji najdeš
Vždyť neuměla ani pořádně anglicky!
Utekla prý od nějakýho malíře..
Prý toho na ní bylo moc..
A vůbec! Nezdržuj mi tu lidi
bude fronta až k mostu

k mostu kde se protnou duhy?

Ne
Dnes nechráníš úsvit

z horké slzy
nezatajíš
měsíční nálady
u opuštěný lavičky
na nábřeží mrkajících luceren

Holky rychleji mrznou na řasách
až bubnuješ do ticha
jakoby již nad městem visela věčnost
silvestrovských petard

Třesou se ti ruce
když si bereš letenku do jiného světa
a čas již není pevnost
ani Einsteinova hranice
za kterou mizíš v síti
pro modrý chlad
nebo pro návrat?

Ležíš na zádech jak směšný brouk
když vnitřní našeptávač zesiluje vibrato
a potkáváš trojhlavé kámoše

Plazíš se po čtyřech
a nějaká nobl paní se svým psíkem
hodila oko a zhnuseně odklapala do parčíku
se slovy.. Pojď, Pojď Eduarde
tady se nevenčí!

Nad schody
se vznáší silnice
Běží
po ní králíčci albíni
- míhají se jako tvé vyzáblé nohy..
ačkoliv se klátíš vrávoravě od zábradlí
ke keři a pak tě to celou vlnou
odplaví

Rubínová blouznilka
zahalená ve spirálách
čeká na vysvobození z teskných sól

V přílivech zrychluje a zrychluje

Blížíš se k okřídlení
ale oranžové slunce šplhá na komín
aby do strachu zapadalo
Zelené - jseš-li sebevrah

Co drásníš?!

Volal jsi do světů: zbožňuji tě?

A tobě je málo

Z komínů blíže k zemi

než k nebi
závoj mizí

odeznívá
a zpívá v pocitech
probuzena ač víš
pomalu slábneš a vzdaluješ se
končíš
příště bude teskná jako vždy
jen třeba oblékne jinou

po ní spíš
než ráno vytasí ostny

Vzít si všechny z duhy najednou
a neprobudit zítra

nový věk duše?


Zasadíš někde růže
Na barvě už tam nezáleží
A kdyby z náhod kvetly bíle

snění
je vlastně malé hříbě

Necháš být stíny zádumčivé
svlečené v zákoutích
podzimní liškou?

Pozoruj ticho!
Jsi v posteli s knížkou

černovlásku bys zlobil bez míry

Od zítřka…

co když s ní bouře zesílí

bude chtít ať pršíš! Chtít..

nekonečna?
nebezpečná
V slzách?..slunce šálivý?
Od zítřka?


Nikdy jsi ji neměl
tak rád jako dnes

Když našla slova
Pro vesmírnou báseň

i když rozvěsila smutky
do pavučiny cest

Ráno?

Ráno v mladé kráse?

Nový věk s nadějí?

Tiskla tvoji dlaň
Staň se zase staň
A ty sebe zasek
rozdrolen
Pro posmutnělý hlásek…


Nikdy jsi ji neměl
Tak rád jako les..

Když vnikal
do tebe modrý chlad

Kolik let dotýkáš se fotky?

A víš.. nově bys rád jazz

Nikdy jsi ji neměl
Tak rád jako dnes
Když o tvé vině mlčela..