Dědečkovo slovo

Dnes by na tvém dortu 77 svíček hořelo,
něco se v mé duši sevřelo.
Sedím jen tak a vzpomínám,
na vše zlé teď už zapomínám.

Vidím pomyslných 77 svíček,
cítím, jak se mi derou slzy do víček.
73 svíček dohořelo do konce, 4 pomyslné v nás,
svět bez tebe ztratil mnoho krás.

Den za dnem, rok za rokem, snad bolest poleví,
mé duši se konečně uleví.
Bolest zůstává, sedím a tiše poslouchám,
v tvůj návrat stále doufám.

Mám pocit, že slyším tvé kroky,
které jsem neslyšela už roky.
Mám pocit, že slyším tvůj hlas
a že vidím každý tvůj stříbrný vlas.

Mám pocit, že tu stále vedle mě sedíš,
a se mnou do budoucna hledíš.
Slyším každé tvé slovo, ohlížím se a stále tě hledám,
slzy stékají a já hlavu k nebi zvedám.

Stále mi věříš a víš, že to dokážu,
ačkoliv kvůli každé prkotině pláču.
Neumím se povznést jako ty,
nikdy se ti nechvějí strachem rty.

Nebojíš se, plný odhodlání a s hrdostí,
vítám tě v duši s radostí.
Naše setkání, to jest jen duševní sraz,
život možná pokračuje, má však jiný ráz.

Musím se definitivně s tebou rozloučit,
z tvých slov se znovu poučit.
Zhasnu pomyslné svíčky,
jdu zase ven, žít a veselá, odhodím smuteční střevíčky.

Co se stalo, stejně nezvrátím,
s tebou se ve snech vídám, tam čas na chvílí vrátím.
Pořád mě držíš, nevědomky, nad vodou,
každou chvíli, každý den, jak roky jdou...

Mám pocit, že tento stav je mým srovnáním,
sama se sebou, s tvou smrtí vyrovnáním.
Sedím a zase čekám až se vrátíš číst mi pohádky,
bez jediného sporu, bez jediné hádky.