Starý dům

Vysoko nad mořem
ukrytý korunami sosen
a vrostlý do skály
stojí ten dům,
uprostřed suchých trav
a trochu omšelý.

S odleskem prošlé slávy
bývá v něm starý pán
a v záři vzpomínek
žije svou budoucnost,
ve kterou už dávno
nevěří.

V pokoji minulosti
shlížejí ze stěn
zažloutlé fotografie
patnáctiletého partyzána - jeho vlastní
-
a taky jeho předků,
současníků
i potomků…

A dávno mrtvých druhů:

Drugu
Dušanu Vejnovičovi
Josif Broz Tito…

a pod ní
obrovská sbírka
vyznamenání.
Na všech stejné jméno…

Je poslední,
poslední z Mohykánů,
kteří věřili,
že jejich vlast
se jmenuje
-
Jugoslávie.

Ne Srbsko,
ne Chorvatsko,
Bosna, Černá hora,
Makedonie,
Slovinsko,
Herzegovina…

Jugoslávie.

A každé ráno vychází
stejné slunce
nad starobylou Orserou,
na pobřeží Istrie
kde vlny po staletí
bičují skálu tak,
jak to psal ve svých knihách,
když je ještě někdo chtěl číst.

Dříve doktor,
profesor,
generál,
ministr…

Dnes už jen
starý pán.

Předky si vzal čas,
současníky válka,
nemoci,
stáří…

I jeho žena,
krásná Nevenka,
už dávno sní svůj sen
o smíru.

A synové,
tak jako v pohádce,
šli každý vlastní cestou,
do světa, na zkušenou.

Starý dům
a v něm starý pán,
odolávají už desetiletí
živlům i válkám,
větru i zlu,
dešti i slzám…

Znovu je vidím,
na té skále nad mořem,
zahleděné do rudého
západu slunce
a chtěl bych poděkovat,
že jsem je směl poznat.
Pana profesora
a jeho dům.

Děkuji.

Chvala
i L’ahku noc,
profesor…