Chci víc...

Jen já a prázdná židle.
Snad zbytek tvýho dechu
co utkvěl na zrcadle
když odcházel jsi v spěchu,
zanechavše mě osudu.
Kdo ví, zda tomu mému.
Ne, nechci dělat ostudu.
Ve stokrát darmo braném jménu
zaklínám tě, ať nezabloudíš.
Ať najdeš cestu zpátky.
O pusu sem tam marně loudíš,
odmítáš přečíst mezi řádky
nesmělé „ne a ne“.
Kohoutek z oceli
s větrem se objímá
chce nebo nechce-li.
Koho to zajímá...
Volně tě přeložím.
Třeba pak budu chápat víc
a vědět to, co stejně vím,
jen mi to jiný musí říct.
Kohoutkem plechovým
větříček otáčí.
Máš mě rád. Vím to. Vím.
Jen mi to nestačí...