Sen

Tvé oči mě něžně pozorují,
pálí mě na červenajících lících.
Tvé prsty se mě pomalu dotýkají,
projede mnou proud, jako by to byl hřích.
Hřbetem ruky mě hladíš na ruce,
husí kůží ti na to odpovím.
Usmíváš se tak krásně - sladce,
nepatrně k tobě své rty přiblížím.
Pochopíš a mezírku zrušíš,
oba jsme absolutně šťastní,
najednou z mých představ zmizíš,
zmizí i pocit, že jsme hříšní.
To ráno připravilo mě o krásné snění,
smutně koukám na svého přítele,
víc než kamarád to zkrátka není,
přesto se na mě usměje mile.

Ptáš se mě, jestli mám nějaké zábrany
a já marně toužím říci, kolik jich je,
přes to nasadím jen výraz tajemný,
odpověď zůstane opět jen moje.
Tolik bych ti chtěla říct pravdu,
jenže strach mi to nedovolí,
než přijít o kamaráda, raději odejdu,
ty mě nepustíš, ruka tvá nepovolí.

Jsi tu pro mě a nikoho jiného,
věnuješ mi všechny své pohledy,
mám tě ráda přesně takového,
krásný, ryzí, hodný a mladý.
Jenže jak ti to říci?
Co když ty mě rád nemáš?
Jen úsměv si pohraje na tvé líci,
a na vždy mi pokoj dáš.

Raději to riskovat nebudu,
však ty mi časem povíš, jak to je.
Společnými silami zaženeme nudu,
a další den nám z obzoru odejde.
Jako dobří přátelé se k sobě chováme,
věřím ti a všechno ti povídám,
společného tolik máme,
na tvoje rady vždycky dám.

Tak proč chci všechno tohle změnit?
Proč chci zkazit to, co máme?
Proč chci nás oba takhle zranit?
Raději to nechám, však ono se to nějak zláme.