Zatmění

Nastal den,
kdy zatmění slunce
muselo přijít z mých dlaní

to je rub
lidské pozice
být matkou, či přítelem

Nelíbí se mi závěr
další prožité etapy,
ale nekonečno není uchopitelné
mou maličkostí

Pravidelně rozsévám cukr a sůl,
podle prázdných misek v okolí

Nejsem dokonalá,
život mě naučil povýšit musím
nad měl bych,
naučil mě mou rukou dávat facky,
aby časem nebolely víc ty od cizích

Má cesta mě vede k pomoci tam,
kde je potřeba, kde někdo volá…
Stalo se psychologickou mýlkou této doby,
že člověk pomáhá, protože sám má tuto potřebu
Pomáhám, protože je to potřeba,
protože někdo něco potřebuje,
a já prostě nejsem hluchá
Osobně potřebuji k životu něco jiného,
a je těžké popisovat
moji potřebu slunce, vody
motýlích křídel a milujících dlaní…
což je jen zkratka všeho,
z čeho se uvnitř skládám
Potřeby stokrát jinak… stačilo!

Slova, slova, slova

Proč cokoliv vysvětlovat?

Dnes, zrovna dnes, mi připadá,
že lidská slova jsou cosi navíc,
zbytečná
Tak často v obleku lži
a pokřiveného vnímání

A tak, Honzo,
už Ti nezvedám telefon,
a na dálku se loučím…

Dnes jsme Tě vrátili
do Tvého domova pod skálou,
není v našich silách vychovávat
další dítě – kterému je 68 let –
v základech slušného chování,
sebeovládání ve vzdoru a závisti,
dodržování slova a režimu dne…

Dnes jsme Tě vrátili
… blíž k Tvé smrti z umrznutí či nemoci …

… naše čisté svědomí
není náplast na zítřek
Bolí to, víš?
Naše rozhodnutí je správné,
v rovnováze citu a rozumu
Ale splněný sen,
který jsme Ti darovali,
možná mohl pomoci někomu jinému
Nebo jste všichni stejní?
Voláte o pomoc, a pak ničíte vše,
co pro vás někdo udělá?

Co ty slzy v očích,
když jsi pod svou skálou
znovu zůstal stát
se svým šrotem a dary od nás?

Osudová schizofrenie?

Už nám na Tvé slzy došly kapesníky…
Měj se tak
jak sis sám vybral svou budoucnost

Život není krutý,
je spravedlivý,
vrací, co dáváme…