Svoboda

Utíkám přes les kamsi daleko,
nevnímám nic než vítr ve vlasech,
jdu rychle a poslouchám jen svůj dech,
bez bot běžím jen nalehko.

Utíkám přes les, neznámo kam,
tráva mě štípe na holých lýtkách,
slunce klouže po tmavých nitkách,
bez vědomí cesty, bez cíle, prostě tam.

Utíkám přes les, vlasy mi povlávají,
nikdo mě nedrží, nikdo mě nechytá,
cesta zdá se být tak neskutečně daleká,
nohy vražedné tempo téměř nestíhají.

Utíkám přes les svět vůbec nevnímám,
jsem jen já, já sama, jediná,
krásná, živá, mladá a svobodná,
jen přírodu blízko sebe mám.

Utíkám přes les, sama si nerozumím,
nohy protíná silná křeč únavy,
bolest buší mně i do hlavy,
zpomaluji, čím dál tím méně vím.


Jdu loukou, oči směřují ke slunci,
paprsky oslepují mě prudce,
kapky vody kloužou z rostlin hladce,
bez lásky, bez touhy po milenci.

Jdu loukou, do nohou rosa zebe,
svobodná jak lesní zvěř,
sama jak pouštní keř,
nade mnou jen pomněnkové nebe.

Jdu loukou, najednou mám cíle,
svoboda mi vadí, její stále více,
samotou a smutkem jsou pobledlé mé líce,
nechci být sama, raději uběhnu míle.

Jdu loukou, mířím k tobě,
nohy lehce nesou mě dále,
ochotně obě konají krůčky malé,
dva ptáci na nebi letí k sobě.


Courám se potokem, už tě mám na dosah,
svobodu zahazuji jako nepotřebný krám,
samota je to poslední co mám,
a i té se zbavím, stačí jeden tah.

Courám se potokem, ty mi jdeš naproti,
už na dálku se na mě něžně usmíváš,
opatrně a dlouze mi rukou zamáváš,
najednou mě přepadne strach z pohnutí.

Courám se potokem stále menší rychlostí,
bojím se, že se mě lekneš a utečeš,
ty ale stále opatrně ke mně jdeš,
přestanu se zabývat svou bolestí.

Courám se potokem, už jen pár skoků,
do náruče ti tělo své položím,
políbím tě a radost ze své přítomnosti zřím,
lásky věnujeme si několik loků.

Couráme se potokem, za ruce se držíme,
voda obtéká naše nohy a lechtá,
pár ptáků si v dáli spokojeně létá,
životem spolu se chodit učíme.