Stvořeni pro věčnost Její

Ty modrásku toulavý
jsem dívka prostá a chudá
mám jen svou duši
srdce a tělo
s nimiž rozmlouvám večer

u moře..víš...
ráda se koupu a vůbec mám ráda svět

vždyť svět smí mít lidé rádi
bez nich by takového nebylo
neboť je tak zlý a nespravedlivý jako nešťastní lidé sami

mám soucit a lítost a lásku se světem

nad ním a nad námi vane osud
a tak se stalo že byly jsme my
dívky z ostrova žen
zaneseny sem

víš..jednou vyjde zpráva že zmizela dívka..

jdeš středem svého života
jdeš po mezi
slyšíš zpěv kapek dešťových
letící za zurčivou duhou
slyšíš srdce
radost
uvoní jeho pole kvítím

najednou tě uchopí
nemůžeš..nesmíš vzdorovat...

nese tě všemi prostředími
hlubokým předměstím nádechů
křišťálovými pohořími
tajemnými lesy
proudem umění až daleko..daleko za hranice světa..

na ostrov žen

žen kde upadneš na břeh a říkáš.. tady jsem...
jsem sama a není již koho milovat
poněvadž není nikoho...

taková je beznaděj být jen ženou
anebo být jen mužem
beznaděj stát a volat do hor bez ozvěn
hledět do zrcadla bez odrazu
usmívat se do prázdné tmy a být krásnou pro modrou oblohu

všechny které zde potkáš slzami toužících štěstí
smutné a světelné královny ve vlání osudu
jsou ženami a odejdou od tebe...

nebraň mi

je v povaze nejvíce dívčí a čisté
zakazovat sobě největší přání..