HO ... HO ... HO ...

***

Tak jsem se trošku naškobrtl, no prostě úplně normálně, jako chlap, nazlobil.
Co na tom , že kolem prošel průvod nahých žen ve svých kápích.
Obraz byl dokonalý.
Mizely, ranní opar je rozehřál a měnil barvu růměných lící. Nedbale.
Jen tak, jak hokynář dokončí orloj.
Stopky jsem zastavil, neprošla poslední a řada zdá se krátká.
Kratší než pohádka.
Sen slábl korekcí. Zavřel vrátka. Pootevřel.
Zbloudilá lochneska, hledající záchranu ve vodách rybníka Svět.
Pár vět a konec nadějí.
Kapří mlčení, chorovod všech vod i stránka předpisů, jak raději.
To nechci, chci tak.
Objímat slunce peřejí, zurčet si v pěnách nadějí, kameny házet za hlavu.
Vytvořit mohylu ze střípků skal. Slézat ty vrcholy co každý vzdal.
Pod úpatím.
S tím si hlavu nelámat, snad jen zapomenout,
že jsem lámal žebra pády, za každou ženu,
co na vrchol jsem nevynes.
Nechtěl jsem být jen akrobat. Raději jsem pad.
Na kolena, mnohokrát po nich šel do dalších děr, světobol, no a, svět je malý.
Podzim tlačí vzpomínky, snad jsem čůral do plínky, jen matka řekla nekakej. OK.
To jsem tenkrát nevěděl.
Později jsem začal chápat, že je ho... štěstí základ, pro snílky.
Jó lentilky, tam lze pobrat barvy tón, vběhnout, "ať se děje co se děje",
do jakéhos příšťoděje
a nahmatat sebe sám. Vztyčit prst a říci … tam.

***