Podzimní splín

Podzimní splín

Obklopen zástupem
a přesto opuštěn,
důvody hledáš,
proč donutit se vstát
když,vlastně nevíš,
zda,
ještě někdy,
přijde vůbec den . . .
proč vystoupit máš
z bubliny
vlastního smutku,
a s maskou klauna,
jenž s rutinou
reprízy každodenní,
zas hraje pro dav,
to svoje staré,
obehrané představení.
A vydržet to musí,
vždycky,
než se znovu sešeří
přestože ví,
že jeho slovům
už dávno nikdo nevěří.
A přitom v hrudi bolí,
jakoby zasáhl ho šíp,
ze zloby
vystřelený z kuše.
A nic už nepomohou slova
bubnující
na membránu duše,
jak slzy z očí plaček,
přesvědčených,
že pláč
každou duši zahřeje.

Potom už
zbývá jenom zkusit
napsat prstem,
kratičký nápis
z Morseových značek,
na zamlžené zrcadlo
naděje

. . . / - - - / . . .
(SOS)