Světlo

Dech ke konci své pozemské pouti se blíží,
,,žij můj milý chlapče“.
Plačící matka klečí nad svým synem,
chudák, zabila jej.

Světlo zdlouhavé a krásné vidím,
jdu jím stále, pořád.
Konec zdá se nekonečný,
tu však najednou světlo mizí.
Neodcházej říkám si,
chci tě cítit stále blíže.

Světlo však stále utíká mi,
již jej skoro nevidím.
Zůstaň, nechoď pryč,
já chci tu s tebou žít.

Slyším hlasy neznámých lidí,
jak říkají,, žije, on žije“,
slyším pláč neznámé ženy,
dívá se na mě, já na ní,
,,Synu můj drahý“, říká,
já však ji neznám.

Necítím nohy, všechno mě bolí,
přeji si jen jediné,
ať je konec mého utrpení.
Prosím boha všemocného,
i všechny svaté,
pomozte my z mého utrpení.

Spím, zdá se mi zvláštní sen,
žena v bílém oděná,
my na čelo křížek dává,
modlitbu svoji říká a
nakonec se zní muž stává.

Bere nůž a míří mi na srdce,
chce bodnout,
usmrtit mě.

Pohybem vpravo unikám v poslední chvíli.
On však nemarní a
vytahuje pistoli.
Dívám se mu do očí,
jsou černé jak uhel a kalné
jak špinavá voda.

Pak světlo znovu vidím,
tentokráte my neunikne,
doženu jej.
Běžím, co my dech stačí,
už jsem blízko cíli,
cítím to, vnímám to.