Sonda do tvého já

Jsi rektorem
na vysoké škole
sarkasmů a ironie,
jsi tím, kdo trhá
mouchám křidélka,
jsi do krve otřískaná
dětská prdelka.
Jsi tohle všechno
v jedné nádobě.
Jsi tvoje smutné dětství,
co se podepsalo na tobě !

Jakobys chtěl krást stále
novou a zas novou lásku.
Stálost citu neznáš
a své vlastní city dáváš
jako mince v sázku!

Snad proto jsi všech lhářů král.
Je možné, že jsi mne miloval?
Spíš jsi miloval jen sám sebe ve mě!
Už mne neslyšíš, když se tě
dotknu slovy jemně...
Tisíci dlaněmi tě hladím,
ty však o ně nestojíš.
Svoji kvótu mám již přečerpanou.
Tak jsi mne odkopl z cesty stranou.

Jsi jako jelen v říji.
Další laň máš nachystanou,
abys vytěžil z ní,
co dá se vytěžit, kořil se jí
a pak ji náhle nechal být!
Abys ji nechal stát
jak žebračku před kostelem,
kdyby to šlo, bráním ji
vlastním tělem před ostřím
tvých jízlivých slov!

Jen co tě krása druhé
ženy k sobě přivolá,
rázem se změníš
z nejlepšího přítele
v bezcitného netvora!
Lžeš, protože ti
v dětství lhali,
směješ se druhým,
protože se ti smáli...
Podobáš se králi z pohádky
o králi Sedmilháři
a vše hatit
se ti dost dobře daří!

Tvá psýcha patří do panoptika,
sobectvím celý tvůj život dýchá,
jsi chodící příručkou
pro psychologa,
sám sobě i druhým ubližuješ
stále znova, stále znova...
Neubráním se hrůzy z toho,
kam nás vede dnešní doba?