Svítání

když procházíš vylidněnou vesnicí
okenice jsou ješte zavřené do pěti
než se rozezvučí budíčky v pokojích
podzimní rudé lístí opadá
ve dnu nikdy tak krásném
jako v jeho počátku
a ty v rozčarování, že lidi neslyší
ten ranní ptačí zpěv a hluboký zelený les
v prvních paprscích slunce
rozlévajících se na živoucím mechu
odrážejícím lesky na suchém jehličí
schopné rozzářit truchlící srdce
zatímco prázdná vesnice se táhne
jako ozvěna dlouhé špinavé chodby
ověnčené štěkotem psů ze zahrad
a prostor je rozříznut jako nožem
děsí tě až k závrati nad hlubokou
svislou propastí, k závrati olovnice
podivného kouzla dráhy včelího letu
nad kterým se skláníš v touze
dychtivě nalézt konec vlastní existence
veden snad opilostí, štěstím, zuřivostí
nějakým smyslem, jenž občas tušíš
když přichází zima hýřící větrem a sněhem
nebe nad ní se modrá mezi výkrojky
jedlových větví a v kontrastu barev
je něco bodavého, mučivého, krása
podmořského reliefu a zachvění větví
v jemném vánku řas v tiché vodě..