Pocity

Jsem šťastná,ale taky v krizi,
tyhlety pocity se mi najednou nabízí.
Dělají ze mně dvě různé osoby,
moje já je převrácené úplně naruby.
Místo pláče úsměv na rtech mám
a když se mám smát, slzy z tváře utírám.
Jo, je to kvůli ztrátě toho,
který pro mně na světě znamenal mnoho.
Od té doby slovo smrt ve mně nahání hrůzu,
je to těžký protivník, proti kterému nic nezmůžu.
Co mám dál dělat ve svým životě,
i když se snažím jak to jde, pořád jdu vstříc samotě.
Nechce se mi dál dělat ani jeden krok!
Jak dlouho to potrvá? Den, měsíc nebo rok?
Bože? Jsi tu? Neříká se mi to lehce...
polovině mojí duše už se někdy věřit nechce.
Když udělám něco špatně, hodně mně to mrzí
a přitom mně každým krokem provázejí slzy.
Jak to bude dál?
Přece nechceš abych Tvůj kříž někde odhodila,
vlastně to ani nejde,
moje víra ho do mýho srdce navždy vyryla.
Ale přes všechny pochybnosti...
přestože naší hlavou
tvoje existence jde jen stěžka pochopit,
jsi stále jeden z těch, pro koho má cenu žít.