Mému adoptovanému synovi

Asi nechápeš
mou lásku k tobě.
To je však tím,
že zatím nechoval jsi
v náručí své robě,
že neznáš,
co znamená
rodičovská láska,
vždyť nebyl nikdo,
kdo by tě laskal
v konejšivé náruči.

Jsem snad já prvá,
která se o tohle pokouší?
Ty nevíš, jak dokážu milovat!
Vždyť jsem citem
naplněná po okraj,
jsem lásky plná nádoba,
sluncem ozářený kraj.

Jsem soucitná máma,
která odpouští už dopředu
tvé lotroviny a chápe to,
že jsi jiný,
tak zranitelný a křehký,
plný emocí a zmatků.
Na tohle všechno
máš ve mě matku svou.

Od první chvíle,
od počátku,
já stála za tebou
a toužila ti nahradit,
co nedostal jsi dříve.
To je tajemství
mého citu k tobě,
můj synu.

Hraješ mi na flétnu
u chrámu sv. Víta.
Jsem tvoje naděje,
ve chvílích beznaděje,
když pomalu svítá...