Finito alegorie

nemohla jsem se s tebou spojit, nejde to
ale vzkaz jsem četla
.. já si připadám jako ta bytost na tvém obrázku
s tím měsícem, moc mně zasáhla někde
strašně hluboko, objetí bez citu není ničím
...a sliby, které se neplní, vášeň co do rána

vychladne, něha jež nitro nezvlní, za niž se stydím
za dne...já jsem z té planety tvého obrazu
z té modré .. a strašně bych chtěla domů, zpátky

ale průhledem očních oblouků vidíš Sandro do mozku
kde probíhají nikdy nepoznané procesy lásky
nemohou být fyziologické povahy, nejsou ani

metafyzické, prozíravě nebyli jsme vybaveni
možností poznat povahu těchto procesů
aby bylo vyloučené sebezničení, spojení
doprovází opojné zamilování, které rozmetá
stavbu tvých priorit a spoutá bolestí, spřáhnutou
s nevýslovnými pocity štěstí z nadvlády nad životem

konec je nesnesitelnou bolestí a útrapami, kdy
máš právo na svůj protějšek, protože je částí tebe
a naopak, vlastnictví je nehmotné a životodárné
hviezdy tiež iste vedeli, že rozdielnosť nás rozdelí
ulítla čejka nesmělá, mé moře zbarvila do běla
na náhrobcích jsme seděli, do tváří pravdě hleděli

a touha se víc nevrátí, její loď na vlně se převrátí
k tebe som prišiel na nárte nôh mi visel ťažký
mosadzný zvon, mrazivý vietor, tatranská šibenica
čo vyštípe ti líca ..